štvrtok, 25. júna 2015

Pratchett, Gaiman - Dobrá znamení

„Vždyť to je vlastně to, o co tady celou dobu šlo. Poslední největší zkouška. Plamenné meče, čtyři příšení jezdci, krvavé moře a celý ten únavný byznys.“

Děti, zahrávat si s Armagedonem může být nebezpečné! Nezkoušejte to ve vlastním bytě! Crowby je padlý anděl, teoreticky tedy ďábel, prakticky však člověk. Celé stovky let je naturalizovaný na Zemi, kam byl nasazen jako "spící" agent. Miluje staré automobily a populární hudbu a všeobecně dvacáté století, protože to je mnohem lepší než století sedmnácté, a to zase bylo mnohem přijatelnější než to čtrnácté. Žije si skvěle, může si to totiž dovolit.
Jistě tímto dalším příběhem T. Pratchetta a N. Gaimana nebudete zklamáni. Čeká vás setkání s Ním. Nastal totiž čas narození nového Satana. Jenom rozpoznat, který z těch dvou roztomilých novorozených chlapečků to je.


„Obě patřily k plíživým temným silám olympijské úrovně. Kdyby byl Bruce Springsteen někdy nahrál „Zrozen k plížení“, byli by na přebalu desky tihle dva. Touhle dobou už se mlhou potulovali dobrou hodinu, ale znali své síly a v případě potřeby by se dokázali plížit celý zbytek noci a pořád ještě by v nich zůstalo dost ponuré výhrůžnosti, aby s ní vydrželi do konečného kola plížení těsně před ránem.“

Raz som na interne narazila na obrázok, kde jeho autor písal o tejto knihe, že je to najlepšia kniha na svete a že si už dal neviem koľký re-reading. Tak som si nechala poradiť a knihu si zadovážila, veď prečo by som si ju prečítať nemohla všakže.

Azirafal sbíral knihy. Kdyby byl naprosto čestný sám k sobě, musel by si přiznať, že obchod, který vlastní, má jen proto, aby měl knihy kde skladovať. V tom ovšem nebyl mezi obchodníky se starými knihami nijak atypický.

S knihou som mala akési problémy už od začiatku, nevedela som sa do príbehu ponoriť tak, ako by som si predstavovala a taktiež sa mi to zdalo nejaké rozťahané a v podstate som mala dosť dlho pocit, že sa tam vlastne nič nedeje. Samozrejme mi došlo, že sa tam partia ľudí nejako chystá na blížiacu sa apokalypsu, ale akosi ma ani jeden z tých veďľajších príbehov nedokázala tak ozajstne zaujať.

„Celý moře vře, všichni delfíni rozvařený na maděru a nikdo se nestará. To samý máš s gorilama. Hoplá, pomyslej si gorily, obloha nám zčernala, hvězdy padaj na zem, co to dneska lidi do těch banánů dávaj?“

Obľúbila som si však Azirafala s jeho láskou ku knihám, Crowleyho u ktorého sa mi zvlášť páčila starostlivosť o jeho izbové kvetiny a Anathému s jej kľudom a schopnosťou predpovedať budúcnosť pomocou knihy od jej predchodkyne Agnes. To by bolo asi tak všetko. Deti, ktoré v príbehu vystupovali neboli chvalabohu nejaké obyčajné a usmrkané rozmaznance a dalo sa o nich čítať, ale nič, kvôli čomu by mi prirástli k srdcu.

„Vždyť byla koneckonců čarodějkou. A právě proto, že byla čarodějkou, a díky tomu výjimečně rozumná, nepřikládala celkem žádnou víru amuletům ani zaklínadlům. Rozhodně jim zdaleka nevěřila tolik, jako třiceticentimetrovýmu noži na chleba, který měla zastrčený za opaskem.“

Takže aj keď to nerada priznávam, mňa osobne táto kniha nenadchla tak, ako som to od nej pôvodne čakala. Nevadí, aj to sa stáva. Zachovala si však svoju hrdosť a u mňa je takým dobrým priemerom, lebo jej nemôžem uprieť, že niektoré časti boli skutočne vtipné a niektoré ma fakt zaujali. Rozhodne však nebude patriť k najlepším knihám môjho života a určite sa ju nechystám niekedy čítať znova. Alebo možno raz, keď budem dospelejšia, múdrejšia a skúsenejšia na ňu natrafím a možno potom zistím, že som ju len čítala v zlom čase. Ktovie. Uvidíme. Zatiaľ je moje hodnotenie takéto.

„Navíc k tomu všemu ještě Crowley vzal každé dva tři měsíce tu rostlinu, která rostla nejpomaleji, měla nažloutlé listy nebo zkrátka nevypadala tak dobrě jako ty ostatní, a nosil ji od jedné květiny ke druhé. „Rozlučte se se svou kamarádkou,“ říkal jim. „Ona si chudinka nedá říct...“ Pak s provinilou květinou opuštěl byt, aby se za hodinku dvě vrátil s prázdnými květináčem, který pak na několik dnů postavil tak, aby ne něj všechy ostatní květiny viděly. Jeho pokojové květiny byly nejkrásnejší, nejzelenější a nejdokonalejší v celém Londýně. Také ovšem nejvystrašenejší.“


Celkové hodnotenie:
 
 
Jeden raz stačilo, pre mňa nič na re-reading. 
Taká normálna, obyčajná kniha s pár vtipnými hláškami.

„Tak za prvé, andělé netančí. To je jeden ze základních poznávacích znaků andělů. mohou s andělskými výrazy naslouchat hudbě sfér, ale necítí potřebu vyrazit na parket a pořádne to tam roztočit.“

1 komentár:

  1. Mám dosť podobný názor - nebolo to zlé, ale od spojenia Gaiman + Pratchett som akosi čakala niečo väčšmi wau. Možno som to tiež len nečítala v tom správnom čase, hoci na re-reading sa bohvieako nechystám...

    ~ Dada / trojversie.sk

    OdpovedaťOdstrániť